Kamenný most v Písku

Kamenný most

Písecký Kamenný most – národní kulturní památka – byl vystavěn spolu s městem bezpochyby na příkaz krále ještě před koncem 13. století. Usuzujeme tak především z kamenických značek, neboť první písemná zmínka o mostě pochází až z doby vlády Karla IV. (1351). Je tak minimálně o půl století starší než slavný pražský Karlův most a ve střední Evropě ho předčí pouze most v bavorském Řezně.
Dílo z povltavské žuly na obou březích původně chránívaly věže. Stavba má sedm oblouků, délku 110 metrů a na obou březích byla zakončena obrannými věžemi, které se do dnešních časů nedochovaly.
Zábradlí ozdobily v 18. století barokní plastiky sv. Jana Nepomuckého s anděly, sv. Anny, sv. Antonína Paduánského a sousoší Kalvárie, v současné době původní díla nahradily kopie.
Most byl mnohokrát ohrožen povodněmi, při poslední z nich, v srpnu roku 2002 jej zcela pohltila hladina rozbouřené Otavy, kdy byl průtok vody 50krát větší než obvykle a nad hladinu vyčnívaly jen barokní sochy. Velká voda strhla zábradlí, jednoho z andělů a poškodila mostovku. I díky veřejné sbírce byl most záhy opraven a dnes si z něj v klidu můžete vychutnat pohled na Písek.
Most je celoročně volně přístupný.

Neoficiálně se most jmenuje Jelení, je tomu podle pověsti proto, že ve středověku bylo rozhodnuto, že se bude jmenovat podle prvního, kdo přes něj přejde na druhý břeh Otavy. Stalo se ale něco, co nikdo nečekal a prvním chodcem se stal jelen z blízkých lesů, a tak je dnes most pojmenován podle něho. Pokud ale zavítáte do královského města Písek, většina lidí ho bude nazývat „starý most“.^[1]

V roce 2007 bylo rozhodnuto, že se most bude oficiálně jmenovat Kamenný most v Písku, čímž skončil dlouholetý spor o název památky.^[2]

sek

Most byl vybudován zřejmě ve 3. čtvrtině 13. století během vlády Přemysla Otakara II.^[3] První písemné záznamy o mostu však pocházejí až z roku 1348, kdy se o něm zmiňuje Karel IV., který výnosem nařídil, že pokuty vybírané v městě musí být používány na jeho údržbu. Zajímavostí je, že byl stavěn na suchu. Až po jeho dostavbě byla řeka uměle převedena do nového koryta, které procházelo pod mostem. Most se stal důležitou spojnicí na Zlaté stezce, která spojovala baltské oblasti se Středomořím a dovážela se po ní sůl z Bavor do píseckého solného skladu, který zanikl po vydání královského patentu v roce 1707. Patent přikazoval prodávat v Čechách sůl výhradně z habsburských soliváren. Od roku 1797 vedla po mostu erární silnice z Vodňan do Blatné a Nepomuku, za kterou erár platil městu paušál více jak 743 zlatých. Proto most v roce 1825 převzal do státní režie a v roce 1827 do státní správy.

Most je dlouhý 109,75 m včetně zdí na levém předmostí a široký 6,25 metrů, z toho vozovka 4,5 m. Most stojí na 6 pilířích a je tvořen sedmi oblouky. Oblouky mostu byly často poškozovány povodněmi, do dnešního dne se zachovalo šest původních oblouků o rozpětí 7,0-8,2 m, z roku 1768 pochází segmentový oblouk o rozpětí 13 m. Tento oblouk byl určený k proplouvání vorů. Původní most míval na svých koncích 2 mostní věže, které se do současnosti nedochovaly. První se zřítila roku 1768 během povodně i s hlásným a druhá byla úmyslně stržena kvůli nárokům na dopravu roku 1825. Na levém břehu řeky za mostem je možné si prohlédnout jejich fragmenty, které byly vyloveny ze dna řeky během jedné z mnohých oprav mostu.^[4]

Sochy

Na mostě lze vidět pískovcové repliky barokních soch ve čtyřech sousoších. Sousoší Kalvárie pochází z 18. století z dílny čimelického umělce Jana Hammera. Lze vidět sochy Panny Marie, Maří Magdalény a apoštola Jana. Kříž s Kristem měří 6 metrů (originál ulil cínař Václav Hanzl). Repliky pocházejí z roku 1997. Dále sousoší Jana Nepomuckého s dvěma anděly (originál od neznámého autora). Od května 2004 je kompletní se sochou anděla od sochaře Kačera. Následující sochy – Sv. Anny Samotřetí a sv. Antonína Paduánského (originály pocházejí z roku 1770). Několik let byly sochy uloženy v koncertní síní kostela Nejsvětější Trojice. Od května 2010 jsou po restaurování uloženy společně s rozměrnými obrazy českých panovníků v expozici Prácheňského muzea ve sladovně.