Michèle Mercier "Kráska ztracená ve stínu markýzy andělů"
Hereckých legend, které došly naprostého ztotožnění se svojí rolí není
zase tak mnoho a víc než kdo jiný k nim patří Michèle Mercier. Přenést
se přes takovéto osudové role je téměř ojedinělé, nicméně dokázal to
třeba Sean Connery, ačkoli i ten pro většinu lidí zůstane tváří Jamese
Bonda. Michèle Mercier je pak dokonalým příkladem herečky, které se už
nikdy nepodařilo překročit stín své hrdinky. Ještě před tím, než se v
pouhých pětadvaceti letech střetla s Angelikou a navždy tak uvízla ve
své zlaté klícce, stačila hrát v šestadvaceti filmech legendárních
režisérů. – Na tyto role se však pozapomnělo.
Padesátá léta
Stejně hezká jako ctižádostivá dívka z bohaté lékárnické rodiny v Nice
se k filmu dostala prostřednictvím hned několika náhod. Když legendární
Maurice Chevalier v Nice natáčel film J’avais 7 filles (Měl jsem 7 dcer,
1954) a jedna z tanečnic onemocněla, objevila se tehdy patnáctiletá
Michèle, která se od dětství věnovala baletu a malou roli převzala. Už
tenkrát jí byl předvídán obrovský úspěch. Nedosáhla ho však v tanci...
Sedmnáctiletá slečna s velkými plány a odhodláním odjela do Paříže, aby
tančila ve spolku „Ballets de la tour Eiffel“ a navštěvovala dramatické
kurzy.
Po stáži v Londýně, kde ovládla angličtinu debutovala na pařížských
jevištích, stále ještě jako tanečnice. Zatímco pro ostatní lidi se
všechno důležité odehrávalo v Paříži, pro Michèle bylo osudové rodné
Nice na Azurovém pobřeží. Během prázdnin u rodičů se v lékárně setkala s
režisérem Denisem de La Patelliérem a ten ji okamžitě obsadil do role
komorné Jeanne ve své Retour de manivelle (Pomsta z hrobu, 1957).
Hvězdou filmu překypujícího krví a city byla Michèle Morgan - a právě
tehdy si Jocelyne Yvonne Renée Mercier změnila své jméno na Michèle
Mercier. S novým jménem pro herečku začal výhradně filmový život. Ještě v
roce 1957 dostala hlavní roli v příznačně nazvaném příběhu Donnez-moi
ma chance (Dejte mi moji šanci, 1957) o mladičké Nicole, která zvítězí v
soutěži o novou tvář a stává se filmovou hvězdou (a mimo jiné směřuje k
sebevraždě). Na přelomu 50. a 60. let je z Michèle rázem jedna z
nejobsazovanějších a nejoblíbenějších francouzských hereček, bez níž se
neobejde žádný důležitý večírek...
Cesta k Angelice vede přes horory
Přelom padesátých a šedesátých let: Svatba Michèle s André Smaghem
Michèle nikdy nebyla z tuctových blondýnek. Přirozenou a naprosto
samozřejmou povýšeností poznamenávala všechny své hrdinky a tím je
posouvala mnohem výš. Dá se říct, že díky tomu dostávala zejména role,
které by jinak byly určeny postarším odměřeným dámám. Která jiná herečka
ve dvaceti letech s přehledem ztvárňovala role osudových žen a vdov,
přitom vypadala velmi mladě a nepůsobila ani v nejmenším směšně? Ve
filmu Ein Engel auf Erden (Jeden anděl na zemi, 1959) její Augusta de
Munchenberg s nadhledem opouští zoufalého ženicha ve svatební den a je
na andělovi, aby playboye Pierra zachránil před sebevraždou. V italském
povídkovém filmu Amore in quattro dimensioni (Láska ve čtyřech
dimenzích, 1964) se mohla lehce změnit v tajemnou ženu, která až příliš
často navštěvuje hřbitovy a díky předstíranému vdovství snadno navazuje
finančně výhodné známosti s nešťastnými muži, kteří právě pohřbívají své
manželky. Od této řady rolí byl jen krůček k tomu, aby Michèle ovládla
taky pole hororů a dostatečně temných thrillerů. V roce 1963 se objevila
ve francouzsko-italské Symfonii k masakru nebo taky v Risiho Monstrech a
Bavových Třech tvářích strachu. Naposledy se v roce 1971 změnila v
Elizabeth z tajemného a ponurého zámku, osídleného vampíry (Pavoučí
síť).
Sedmdesátá léta:
Málokterá hvězda ukrývá tolik rolí prostitutek ve své filmografii.
Začalo to už v roce 1959 filmem Fraçoise Truffauta Střílejte na
pianistu. Nedá se přehlédnout, že její postava černovlasé Clarisse z
vedlejšího bytu pořád vyzařuje jistou odměřenost slečny Mercier... Roli
tohoto typu nalezneme také ve Třech tvářích strachu a v Orlandiniho
snímku z prostředí nevěstince La Pupa. V Tonnerre de dieu s Jeanem
Gabinem a Robertem Hosseinem byla dívkou Simone téže profese a pro
Christiana Jaquea v La seconde verité (opět vedle Roberta Hosseina)
hrála Nathalie - studentku s řadou dalších známostí, jenž jí umožňují
žít v luxusu. V roce 1967 pak pochopitelně nemohla chybět v i jinak
docela hvězdném obsazení veselých povídkových příběhů Nejstarší řemeslo
na světě o kurtizánách na pozadí historie.
Nicméně ty skutečně velké role zase tak běžně nepotkávala. Mnohem
častěji to byly příležitosti zahrát si v nejrůznějších komediích a ve
společnosti filmových hvězd, ale úloha Michèle se pak ztenčovala na
pouhé rozostření obrazu její okouzlující přítomností. K rolím „ozdůbek“
(jak je nazvána Ludvíkem XIV. v jiném filmu - Angelika a král) patří
taky Sophie v Lamoureuxově kousku o bláznivých pletkách jednoho
Francouze s hned několika vdanými ženami (La brune que voilà), stejně
jako jedna z milenek hlavního hrdiny z Goodbye again režiséra Anatola
Litvaka s Ingrid Bergman v hlavní roli. V Monicelliho Casanova 70 se o
takovýto úkol dělila s Virnou Lisi a mnoha dalšími. V hlavní roli
legendárního svůdce, tentokrát důstojníka NATO zářil Marcello
Mastroianni.
Převálcována mýtickou hrdinkou
Všechno podstatné se odehrálo „před Angelikou“, takže mezi Michèlinými
úspěchy v italských, německých, anglických a amerických filmech
nalezneme taky řadu tehdy velmi populárních romanticko-dobrodružných,
historických filmů. Žádný však nebyl natolik zásadní jako pětidílná
Angelika. V roce 1964 se osvědčený žánrový režisér Bernard Borderie a
producent Francis Cosne rozhodli natočit film volně inspirovaný prvními
čtyřmi díly jednoho z nejúspěšnějších francouzských románů. Původně měla
být do hlavní role obsazena některá z největších hvězd své doby:
Catherine Deneuve, Jane Fonda nebo Brigitte Bardot, která je i ve
skutečnosti nadšená čtenářka Angeličiných osudů. Během legendárního
konkurzu, kde rozčílená Michèle předvedla skutečný výbuch hněvu, však
bylo rozhodnuto pro hvězdičku mnohem menších rozměrů.
Scénář se sice hned na počátku odtrhnul od své předlohy a plnou parou
směřoval k povrchnímu využití schématu komerčně úspěšných filmů (nejen)
šedesátých let, obsahujících nezbytnou dávku napětí, řadu akčních scén,
násilí a samozřejmě erotiku, nicméně stále byl velice silný a určitým
způsobem neobvyklý. Michèle ve své roli byla natolik výjimečná možná
právě proto, že jí filmová Angelika byla upravena na tělo a odpovídala
jejím dosavadním postavám. Herečka pak v podstatě hrála samu sebe a
taková Angelika se jí až příliš podobala. Co je pak Michèle platné
křičet, že není Angelika a autorce románu, že Mercierové Angelika není
„skutečná“? Ať chceme či ne, od okamžiku, kdy poprvé spatříme Borderieho
film, se pro nás tvář Michèle Mercier stane tváří Angeliky. Snad jen
ti, kdo nikdy neviděli žádný z filmů o Angelice, nejsou postiženi tím
vtíravým obrazem trochu blond, trochu zrzavé hraběnky ze 17. století s
černými očními linkami, jaké se nosily v šedesátých letech.
Přelom sedmdesátých a osmdesátých let:
Michèle Mercier, která se narodila na Nový rok 1939 slavila sotva
třicáté narozeniny, když jen velmi pomalu dozníval úspěch posledního
dílu Angeliky. Na konci šedesátých let se ve filmových časopisech psalo
výhradně o slibné budoucnosti mladé herečky. V tu chvíli si ještě nikdo
neuměl představit k jak velkému ztotožnění herečky s její rolí u diváků
došlo. Ještě nějakou dobu točila dál, ale lidé ve všech jejích dalších
rolích chtěli vidět stále Angeliku. Ve třiatřiceti u filmu víceméně
skončila. Dnes říká, že nikdy netoužila po slávě a bohatství. „Možná
jsem v roli Angeliky prožila příliš mnoho štěstí - a na opravdový život
už nezbylo.“ Podobné výroky z jejích tří vzpomínkových knih se příliš
nehodí ke kdysi ctižádostivé tanečnici a herečce.
Osmdesátá léta:
Snad ji krásná pohádka se šťastným koncem zasáhla víc než koho jiného,
protože Michèle je schopna i po šedesátce začínat stále znovu, než aby
se smířila se životem, jak šel. „Nostalgie není pro mě. Začínám od nuly,
ale věřím, že všechno dopadne dobře. Štěstí přece jednou musí přijít.“
Nutno uznat, že při výčtu zklamání ze zásadních Michèliných vztahů se
člověk sotva ubrání přesvědčení, že happyendy do skutečného života
nepatří. První hereččin manžel, neúspěšný režisér André Smaghe absolutně
neunesl náhlou slávu své mladé ženy a skončil jako alkoholik. Bývalý
manžel s násilnickými sklony pak krásce dělal potíže ještě pár let po
rozvodu, který hvězdu přišel na slušné peníze. Krátce poté se provdala
za politika, Clauda Bourillota, ale manželství se rozpadlo už během let
1973 - 1976, kdy se vydala na útěk před Angeličiným stínem do
Hollywoodu, pro jistotu v roli produkční.
Do Paříže se vrátila sama a zase na mizině. Zanedlouho v Ženevě potkala
mladého obchodníka se dvěma dětmi. Bezdětná herečka se ráda vzdala už
téměř neexistující kariéry a zůstala v domácnosti. Po dvou letech a
krátce před svatbou Adrien Jancou zemřel na rakovinu. Michèle zůstala už
tradičně sama a bez peněz. Do zoufalé sbírky přibyl ještě italský princ
Nicola Bocompagni-Ludovisi. Trvalo to dva roky společného života v
Římě, než pochopila, že je zamilovaný víc do Angeliky, než do své
starší, leč stále krásné partnerky a vrátila se do Cannes. Tu a tam se
Michèle objeví v televizních pořadech, kde se téma hovoru točí jak
jinak, než okolo Angeliky a čas od času vydává své vzpomínkové knihy
(Angelika se ztraceným srdcem, 1987; Angéliquement vôtre, 1996; Nejsem
Angelika, 2002). Devadesátá léta: Michèle Mercier, Robert Hossein a jeho
žena Candice Patou.
V roce 1998 se jí podařilo vrátit se před kameru v roli Rachel, slavné
tanečnice 20. století. Ať už byl Vivarelliho film La rumbera dobrý nebo
špatný, nenechali si ho ujít zejména ti, co dodnes milují Angeliku. Být
svou rolí navždy, to vzbuzuje směsici obdivu i politování...
Autor:roxana
https://zivotopis.osobnosti.cz/michele-mercier.php
V mládí byla velice krásná a je z ní šarmantní dáme ještě i dnes.Kdysi jsem všechny díly Angeliky milovala,ale dávno už nejsem na romantiku a tak teď,když ji někde opět dávali jsem už nekoukala.Znám je skoro nazpamět,jak často jsme na ni s kamarádkama chodily,některé pasáže znaly nazpamět.Chci ji v sobě uchovat,jak jsem to vnímala jako mladá.
OdpovědětVymazatJejí životopis je zajímavý.Peirak ji nedávno zemřel v požehnaném věku.
Máš pravdu, krásná žena. Oni to opakují docela často, také se už nedívám, člověk to viděl tolikrát, že si to pamatuje.Prima den ⚛ ღ☘
VymazatKrásná šarmantní dáma, tak to já pokaždé na Angeliku se podívám když běží v televizi i když muž se mi směje :-) rozhodně kouknout na romantiku než-li koukat na amíci nebo stále poslouchat Covid hihi...díky za pěkný článek a prima den Leni♥
OdpovědětVymazatJe krásná, filmy jsou pěkné. No tak to Ivetko určitě je lepší. Už toho covidu je dost. Ještě uveřejním nějaká fota ♥ ღ ☼
VymazatJo jo krásná dáma a vždy se na to rada podívám znovu .. děkuji ..
OdpovědětVymazatKrásná žena, filmy jsou moc pěkné ⚛ ღ☘
VymazatZajímavý životopis Leni.Zbožňovala jsem Angeliku .Jako mladá jsem ji viděla mockrát a mockrát si u ní zabulela.😀😀😀
OdpovědětVymazatTaké jsem to tak měla ⚛ ღ☘ pa hezký zbytek neděličky Jindří ⚛ ღ☘
Vymazat